Moje první a svým způsobem jedinečná zkušenost s cestováním do zahraničí na vlastní pěst trvala tři týdny, od 09. do 27. července 2004. Společnost lidí, kteří se účastnili této cesty, mi přirostla k srdci takovým způsobem, že i po událostech, kdy nás osud rozdělil, stále ji považuji za velmi příjemnou. I s ohledem na to, že už se docela známe, dokážeme si naše společné dovolené užít.
Vzhledem k typickému studentskému cestovnímu problému - dostatek času ale málo peněz - jsme cestovali téměř výhradně stopem. Přestože jsme pouze nahlédli do kouzel Rumunska, myslím, že právě i genius loci této země nás naladil na podobnou cestovatelskou notu.
Kromě tradičních turistických cílů, jako jsou Drákulův hrad ve městě Sighisoara nebo Alba Iulia, kde byly založeny základy dnešní podoby rumunského státu mi v paměti nejvíce utkvěly naše cesta po horském hřebeni Fagaraše a výstup na Moldovenau, nejvyšší horu Rumunska, návštěva medvědí jeskyně Peştera Urşilor nebo třeba odpočinek v lázních Baile Felix, kde jsme využili nádherně osvěžující koupele v horké vodě ve venkovním veřejném bazéně. Fotografie jsou opět na mých starších stránkách - zde.
Cestovatelé
Vzhledem k tomu, že jsme byli celkem čtyři, rozdělili jsme se strategicky na dvě skupiny. Pro případ, že by v Rumunsku na stopu nezabraly blond vlasy, což byla hlavní deviza naší skupiny, měly jsme s sebou karton cigaret na úplatky :-) Michal s Petrem měli stejnou výbavu (teda cigarety, ne vlasy), ovšem jen do chvíle, než karton ztratili (ale stejně si myslím, že zmizely i jinak než jen ztrátou).
V hrubém itineráři si můžete prohlédnout postup naší skupiny.
Úkol zněl jasně - dostat se co nejrychleji za hranice mezi Maďarskem a Rumunskem. Stop začal na dálnici D1, kde se poprvé projevilo nepochopení tuzemských strážců zákona pro studentský způsob cestování - jedna z cestujících dvojic byla vykázána z dálničního nájezdu na benzínovou pumpu. Pokud si dobře pamatuji, tak největší zádrhel byl v Bratislavě, kde nás vyhodili v centru a museli jsme se dopravit na výpadovku na Rajku.
Cesta přes Maďarsko probíhala poměrně rychle, mimo jiné nás vzali mladí manželé, kteří celkem znali českou filmovou a televizní tvorbu (konkrétně Arabelu) nebo učitelka angličtiny, se kterou jsme si konečně také mohli pohovořit - z těch dvou dnů, během kterých jsme Maďarsko projeli, jsem si nezapamatoval ani jedno jediné slovíčko. Bohužel ani maďarští policisté nepochopili, že se chceme přepravovat co nejlevněji a tudíž stopem, načež nás "zachránili" od nebezpečné cesty tím, že nás dovezli na železniční stanici. Na druhou stranu nás tím ale vystavili velmi intenzivnímu zážitku - jízdě vlakem přes hranici. Poprvé v životě jsem viděl že by tak malé děti stihli hrát na harmoniku a zároveň vybírat peníze od cestujících.
Po překročení hranic a vystoupení v nejbližším možném městečku už nás čekalo nefalšované Rumunsko. Kromě toho, že měl člověk pocit, že ze všech stran slyší italštinu, byli také všude okolo Dacie :-) Jako náš první cíl byla určena Oradea. Abychom se vyhli většímu městu, zvolili jsme kemp v Sânmartinu. Velmi nás překvapila blízkost údajně známých lázní, čehož jsme samozřejmě využili. To, že jde o lázně termální, jsme zjistili až po skočení do bazénu :-)
Bydleli jsme v kempu Sânmartin. Je zajímavé, že i v Rumunsku na nás divně koukali, že nechceme spát v jistě luxusních chatkách a že si rozbalujeme stany, ale finanční stránka věci hovořila jednoznačně pro vlastní ubytování.
Poblíž Chişcău jsme navštívili komplex medvědích jeskyní Peştera Urşilor. Kromě krásné krápníkové výzdoby jsou zde nevídané fosilní pozůstatky vyhynulého jeskyního medvěda. Čecha by jistě nenapadlo, že si může nechat batoh u budky u parkoviště a po prohlídce jeskyní tam batoh zase najít :-)
Ve městě Alba Iulia došlo začátkem 20. století k faktickému utvoření dnešní podoby rumunského státu. Zvláštností je i neobvyklá blízkost dvou různých svatostánků - pravoslavnou a římskokatolickou katedrálu od sebe dělí pouze desítky metrů. I to má v přeneseném významu souvislost se spojením tehdejšího Sedmihradska a Rumunského království. Střed starého města tvoří kromě nich celý opěvněný komplex.
Rumunsko má několik zaručených Drákulovo hradů - ten v Sighişoaře je doopravdy pravý. Údajně se zde Vlad Ţepeş, alias Vlad III. Napichovač narodil. Ačkoliv je prý mezi ním a postavou Stokerova románu jen málo podobností, díky Drákulovi je Sedmihradsko známé po celém světě.
Město Braşov a městečko Zărneşti byly pro nás nástupní místo pro cestu do hor. Už z dálky se bělaly skalní stěny a zelenaly travnaté plochy mezi nimi. Dřevěné domky a kostelíky pomalu mizely a místo nich se začaly v dálce objevovat ovečky. Člověk najednou vypadl z rumunské verze civilizace a všude byla jen příroda. Trošku k vzteku bylo, že jsem si celou výpravu nesl pro hory pevnější kanady a nazul jsem si je až teď, čili byly neprošlápnuté. Vzhledem k pochýřům, které jsem si za jeden jediný den stačil vychodit, jsem zbytek dovolené odchodil v keckách - a nutno říct, že nedopadly ani zdaleka tak zle jako Jájiny pohory :-)
Asi protože to bylo v červenci, ve vrcholových pasážích naší hřebenové tůry nás mile překvapily malé zbytky sněhu a krásná ledovcová oka. Ne přiliš milé však bylo zjištění, že stopy po českých turistech se najdou všude - z plechovek od paštik Májka poházených okolo rozkopaného ohniště mě osobně bylo smutno. Dojem z Fagaraše to ale nezkalilo. Krásné kopce, nádherné výhledy (pokud tedy člověk nezahlídl mezi kopci průhled do průmyslového podhůří), všude božské ticho jen v pozadí občas cinkot zvonků, pohodoví pastevci přinášející občas za cigaretky mléko ... Prostě idylka. Pohrdli jsme sice ubytováním v záchytné boudě v jednom ze sedel, ač geodetického tvaru nevypadala přiliš stabilně a navíc páchla na metry daleko, ale vychutnali jsme si stanování v její blízkosti (proti směru větru samozřejmě).
Klikaté cesty z kopce na kopec nás nakonec dovedly až pod náš cíl, nejvyšší vrchol této části Karpat - Moldovenau. Jájina se sice vzhledem k únavě rozhodla zůstat těsně pod, ale zase nám skvěle pohlídala batohy. My tři zbylí jsme se nalehko vyškrábali až nahoru. Výhled sice nebyl o moc lepší než z base campu, ale byli jsme tam :-)
Po sestupu k Jáje a batohům nás čekalo rozhodování, zda pokračovat po hřebeni až k místu, kudy vede nejbližší silnice přes Fagaraš z Victorie na jih do Curtea de Argeş. Petr a Michal se nakonec rozhodli pokračovat, Jarmila a já jsme zamířili směr Victoria. Sestup byl oproti cestě po hřebeni brknačka. I proto, že jsme netáhli už žádné jídlo ani vodu.