Ivo Fischer napsal a Waldemar Matuška recitoval:
„Já nevím, kde se to v člověku bere - ten neklid, co ho tahá z místa na místo … “
Nevím, jestli i ve mně je ten neklid, ale cestování miluji. Na kole, pěšky, po vodě, na lehko, na těžko, v cizině i u nás. Neumím si představit život bez cestování.
Každému dává cestování něco jiného. Když přemýšlím co dává mně, nejsem si jistý, jestli to umím definovat. Baví mě poznávat lidi, jinou mentalitu, jiné zvyky, kultury, víry, ale stejně dobře se cítím v místech, kam noha člověka vkročí jen velmi zřídka, tam, kde mě lidé neruší od přemýšlení a od pozorování přírody a světa kolem.
Po dlouhé době čistě odpočinková dovolená. Dokonce jsem se snížil k tomu, že jsem letěl s cestovkou!
I když jsem si řekl, že příště už zase na vlastní triko, bylo to
prima. Hotel senzační, pláže moc pěkné, lidé skvělí ... A fotky jsou
na fotostránkách.
Indie se pro mě stává srdeční záležitostí. Kdo neviděl, neuvěří :-) Proto doporučuji alespoň jednu návštěvu za život - nebo raději více. Indie je tak rozlehlá, že minule jsme stihli pozvat vlastně jen její malinkou část. Tentokráte bylo naším cílem poznat některé z krás jižní části tohoto subkontinentu. Oficiální plán jsme v podstatě dodrželi, i když jednotlivé etapy jsme si samozřejmě upravili dle aktuální situace.
Na fotostránkách je opět spousta fotek.
Itinerář už je rozpracovaný :-)
Ve dnech 23. - 28. července 2009 jsme s přítelkyní podnikli výlet do Istanbulu. Ubytovali jsme se v mém oblíbeném Istanbulském Hostelu Sinbad :-) Tentokráte jsme nespali na střeše, ale na normálním dvoulůžkovém pokoji. Fotky z této dovolené jsou na mých stránkách na tomto odkazu. Prošli jsme si několik zajímavých míst a trochu si odpočinuli od shonu.
Musím konstatovat, že za ty čtyři roky, co jsem v Istanbulu nebyl, se
památky nezměnili a působili na mne stejně ohromujícím dojmem, jako když
jsem je viděl poprvé. Možná že dokonce i impozantnějším - věděl jsem, na
co se můžu těšit takže jsem si to užíval nejspíš ještě o trošku víc.
Naše Indické dobrozdužství, jak jsme se po přemýšlení nad stylem naší dovolené rozhodli této cestě říkat, trvalo od 13. srpna do 15. září 2008. Protože jsem letěl jako předvoj o den dříve než ostatní, využil jsem možnosti strávit první hodiny v Novém Dillí ve společnosti dalších dvou českých cestovatelů - Aničky a Honzy, se kterými jsem měl společný let z Vídně přes Ammán do Nového Dillí. Shodou náhod se tito dva potkali s jiným párem, který jsme měli v plánu potkat - Klárku a Pavla, mého kamaráda a spolužáka, toho času také se nacházející v Indii.
Fotografie z našeho dobrodružství jsou k vidění na těchto stránkách. Až se k tomu jednou
dostanu, doplním i itinerář a hrubý odhad finanční náročnosti - pokusil
jsem se evidovat výdaje po celou dobu naší cesty a až na výjimky se mi
to myslím podařilo.
Vzhledem k tomu, že jsem neměl jiné žádné jiné plány, vyrazil jsem jen tak na kolo.
V první části výletu jsem využil několika svých známých, které jsem poctil návstěvou, ve druhé jsem se jal objevovat neznámé končiny vyzbrojen pouze mírnou znalostí německého jazyka a spacákem.
Celkově se mi povedlo najet 1100 kilometrů za 8 dní jízdy. Více
podrobností o trase a cestě samotné je na stránkách Dovolená na kole
2006.
Za velmi zajímavou a zdařilou cestu považuji též naši dovolenou v Turecku. To jsme navštívili v době 02. až 26. srpna 2005. Poučeni z cesty do Rumunska zvolili jsme z důvodů urychlení přesunu služeb společnosti Katev, se kterou jsme jeli autobusem přes Sofii až do Istanbulu.
Po samotném Turecku jsme se snažili pohybovat co nejlevněji, čili
stopem a po vlastních. Opět, až někdy zpracuji mapku, kudy jsme jeli,
dodám jí i s nějakým komentářem k místům. Prozatím jsou zde fotografie na mých starších stránkách.
Bohužel jejich kvalita odpovídá mým fotografickým schopnostem a
zpracování - jsou skenované z hotových fotografií, proto prosím o
shovívavost při jejich kritice.
Moje první a jedinečná zkušenost s cestováním do zahraničí na vlastní pěst trvala tři týdny, od 09. do 27. července 2004. Společnost lidí, kteří se účastnili této cesty, mi přirostla k srdci takovým způsobem, že i po událostech, kdy nás osud rozdělil, stále ji považuji za velmi příjemnou. I s ohledem na to, že už se docela známe, myslím, že si dokážeme naše společné dovolené užít.
Vzhledem k typickému studentskému cestovnímu problému - dostatek času ale málo peněz - jsme cestovali téměř výhradně stopem. Přestože jsme pouze nahlédli do kouzel Rumunska, myslím, že právě i genius loci této země nás naladil napodobnou cestovatelskou notu.
Kromě tradičních turistických cílů, jako jsou Drákulův hrad ve městě
Sighişoara nebo Alba Iulia, kde byly založeny základy dnešní podoby
rumunského státu mi v paměti nejvíce utkvěly naše cesta po horském
hřebeni Fagaraše a výstup na Moldovenau, nejvyšší horu Rumunska, návštěva
medvědí jeskyně Peştera Urşilor nebo třeba odpočinek v lázních Baile
Felix, kde jsme využili nádherně osvěžující koupele v horké vodě ve
venkovním veřejném bazéně. Trasu naší cesty lépe ukazuje kopletní itinerář Rumunsko 2004
. A obrázky jsou opět na mých starších
stránkách.
Vyloženě rozjímací a odpočinková byla má sólo cesta do Roháčů a Tater na Slovensku. Většinu cesty jsem urazil stopem - i když první část byl předem domluvený kamion.
Přes Valašsko jsem si to nasměroval na Žilinu a Dolný Kubín. V západní části Tater jsem si prohlédl krajinu Jánošíkovu a absolvoval jsem malou hřebenovou tůrou po vrcholcích Roháčů, načež jsem se přesunul do podhůří Tater Vysokých. Jako jednodenní výlet jsem se vypravil na Rysy a poté jsem pokračoval dále na Dukelský průsmyk, kde už se moje cesta změnila na čistě rodinnou návštěvou :-)